Na počátku studia jsem se inspirovala konceptuálním uměním sedmdesátých let, především českým akčním uměním. Od prvního ročníku pro mě byla důležitá tělesnost a časovost. Postupně jsem začala vnímat jako čím dál důležitější intuitivní složku díla. Díky zaměření na vlastní intuici jsem okusila, že tvorba pro mě může být způsobem jak být v kontaktu se sebou samou. Jak říká moje oblíbená filozofka Anna Hogenová, „žít ze svého pramene“. Věřím, že když je tvůrce sám k sobě plně otevřený, může se vlastně jen tak mimochodem dotýkat i obecnějších rovin věcí a být tak sdělný pro publikum. Domovění je o křehkosti zabydlování se. Impulzem k tvorbě byla zaklíněnost v nešťastné rodinné události, tvorbou se z ní snažím najít cestu ven. Opět zde hraje hlavní roli tělesnost. Aktuální je pro mě v souvislosti s prací myšlenka Martina Heideggera, že nám jako smrtelným není dáno dorazit do skutečného domova, že se musíme stále učit bydlet.