Intermediálně pojaté architektonické zadání konverze barokního areálu bývalé fary v obci Svárov na domov poklidného stáří je širší polemikou o povaze stárnutí v komunitě. Na jedné straně otevírá téma domova samotného, jeho vnitřní struktury, vztahu k místu a jeho úlohy v organismu obce, na straně druhé klade otázku po pomyslném minimu nad jeho rámec, jenž spoluutváří identitu domova, ale přitom ji nečiní absolutní. Stůl, židle, skříň, slánka, popelník, urna, zvolené prvky standardizovaného mobiliáře, k nimž a priori nechováme hluboké citové pouto tak jako k talíři či šálku, navrhuji a stavím na roveň architektury. Neboť jsou to často právě věci samozřejmé a přehlížené, jež tvoří most mezi domem a domovem…