Diplomová práce Davida Turečka má dvě polohy – abstraktní a figurální –, jež jsou vnitřně propojené introspekcí a odkazy na dětství. Několik vypjatých a hladkých tvarů vychází ze zkušenosti dítěte přihlížejícího přípravě vánočního kapra: otec dal dítěti rybí měchýř a řekl, že to je jeho duše. Tento zážitek, který měl vizuální i haptickou stránku, mohl být pro senzitivní dětské vědomí prvním vysvětlením metafyzických otázek, jak na to vzpomíná i sám autor. Další sochy jsou zcela odlišného charakteru; jsou figurální a realistické, opět však obrácené do dětství. Jedna z nich, ve výrazu skicovitější, je můstkem k předchozím pracím, když zobrazené dítě svírá ony rybí duše. V další soše autor vytvořil představu staršího bratra a vtělil do ní pocity s ním spjaté, tedy jistotu, vzájemnou blízkost… V obou částech tak autor zhmotňuje niterné stavy vyvěrající z jeho vzpomínek.