Egyptská bohyně Taweret, zobrazovaná jako hrošice stojící na dvou nohou a s výraznými povislými prsy, zajišťovala plodnost země související s Nilem a jeho záplavami a byla vzývána i jako ochranné božstvo při porodu. V sochařské instalaci složené ze tří částí autor rozehrává několikanásobnou fikci. První diváka uvádí do prostředí simulujícího muzeum, kde je bohyně představena jak kulturně-historickými, tak přírodovědnými exponáty. Oltář je vizuální reprezentací fiktivního mýtu o Taweret, pojednávajícího o zrození člověka, rozdělení zvěře a následném zjevení pravdy o člověku jakožto dítěti a potomku zvířat. Socha bohyně v mnohoruké podobě zase dokládá šíření jejího kultu do sféry hinduismu. A konečně imaginární archeologický nález lebky zpochybňuje její mýtickou existenci a mění ji ve vědecky doloženou realitu. Postavy na oltáři jsou zároveň funkčními loutkami, což autorovi umožňuje tento svůj „nový mýtus“ rituálně předvést jako performanci.