Jakou má velikost? Vejde se ti do dlaně? Do náručí? Na klín? Je větší než ty? Uneseš ho? Jakou má barvu? Má nějakou?

Zkus popsat, co se děje, když ho pohladíš rukou.

Zkus popsat, co se děje, když do něj zatlačíš prstem.

Jakou má teplotu? Má teplotu těla, nebo spíš studí, hřeje? Nebo jeho teplotu nevnímáš?

Má nějakou vůni? Pokud ano, popiš mi ji…

Vydává nějaký zvuk? Zkus ho popsat nebo napodobit…

Kde se nachází ve vztahu k tobě? Je blízko, daleko?

Odkud nebo z jaké strany ho vidíš?

Jak na sebe reagujete? Dotýkáte se? Můžete?

Hana Chmelíková se zabývá formováním situací, ve kterých se recyklace, performance a otiskování stávají metodami, jak se pokoušet zviditelnit těžko uchopitelné zkušenosti a emoce nebo jejich části. Tematickou spojkou těchto situací jsou dílčí větve mateřství, potřeb a péče, ale i neviditelné otisky vztahových vzorců do materiálu a zpět do těla matky.

Věc je záznamem na pomezí řízené meditace, terapeutického sezení a rozhovoru. Dekonstruuje rozhovor jako formát – využívá jeho různé podoby, aby odhalila, jakou zprávu a o čem si předáváme. Chmelíková usiluje o propojení diváka se zkušeností, jíž se stává svědkem. Vstupuje do ní rozečítáním situace jako dokumentu i tím, že do některé její části vloží své vlastní tělo. Jednotlivé etapy tohoto stopování se vinou odněkud někam a pak se znovu použijí pro něco jiného. Recyklace je metodou. Hranice mezi začátky a konci přitom nejsou imunní – reagují na původní nárok viditelnosti tím, že mu uhýbají.

Vodítkem v procesu se stává Materiál. Nese stopy. Co se s ním má stát, aby podal svědectví? Může být on hlavním hrdinou? Tato kolektivní věc je neviditelná.