Vstoupíš do místnosti plné mlhy, voda se zde mění v páru, ta se usazuje na předmětech z kovu a pomalu je obaluje rzí a měděnkou, sůl se vypařuje a dostává se do vzduchu. Cítíš vůni, snad kadidla nebo mokrého kamene? Petrichor, dopadající na beton…

Hmota přelévající se z jedné formy do druhé, předávající si energii a zachycující v čase vzpomínky, paměť. Mající svou vlastní identitu, vědomí a pohyb. Nalezené, nově vytvořené, trash materiály žijící svým vlastním životem. Přetváření forem, morfogeneze, růst a destrukce v nekonečném koloběhu. Kontextuální vnímání hmoty, alchymistická proměna, změny skupenství, změny skupenství mysli. Myšlenka putující od elementárních částí po celek hmoty ve světě.

Jindřiška Jabůrková je diplomantkou ateliéru Socha 2. V roce 2020 absolvovala stáž na Academy of Arts and Design v Jeruzalémě. V její tvorbě se prolínají témata související se vztahem člověka a jeho okolí, pamětí a přírodou. V nejnovějších realizacích je pro ni důležitější samotný materiál než podoba objektů. Snaží se přemýšlet nad materiály jako nad živoucími substancemi tohoto světa a pracovat s nimi s vědomím jejich potenciálu a významu. Zajímají ji myšlenky Johanna Wolfganga Goetha, teorie Jane Bennett i konceptuální přístup Josepha Beuyse. Jabůrková se dotýká témat, která souvisejí s rituály a tradicemi. Spíše než lidská paměť ji zajímá paměť míst či hmoty, čas, který se ukládá ve hmotě, principy růstu a destrukce, ukládání vrstev. Pozoruje přírodní procesy odehrávající se ve městech, pomocí fotografie zaznamenává místa, která ji přitahují surovostí a něžností zároveň – brownfieldy, náhodné pouliční instalace suti, tyčí, odpadků a rostlin, industriální krajina s divokou přírodou. Všechno je živé, jedna substance měnící se v druhou, rozpadající se betonové mosty přetvářené přírodními vlivy. Zbytky budov a suť vyvěrající do nových forem, podobných až antickým sloupům, novodobá archeologie zkoumající opravdovou pralátku a zároveň odkrývající vrstvy barevných nánosů omítky či kachličky v koupelně, které si ještě pamatují vůni tvého šamponu. Neustálé proudění, zánik a vznik, jedno pohlcuje druhé. Stejně tak jako do toho proniká člověk svým vlastním působením. Převrací půdu a navrací ji nebo přemisťuje. Tento proces autorka pojímá z různých stran – ať už skrze letmé fotografie výkopů a hlušin, skrze sochy inspirované lidovými příběhy z Moravských Kopanic se zdejšími pověstmi o spojení člověka s konkrétním místem skrze vlasy nebo formou parafráze blízkovýchodního rituálu očisty pískem na poušti. Práce Jindřišky Jabůrkové vznikají se zamyšlením nad lidským tělem ve vztahu k půdě, se kterou je dnes již méně v kontaktu, než tomu bylo dříve.