Webová stránka pohybující se na hranici interaktivního deníku, coming-of-age story, výčtu předmětů a e-shopu jakožto pomyslného tržiště vzpomínek.

Magdalena Kašparová se dlouhodobě zabývá sbírkotvornou činností a pomocí rozsáhlých digitalizovaných kolekcí postupně odhaluje svou osobní historii, vypráví příběhy a retrospektivně zhodnocuje různorodé emoce spojené s dospíváním.

Práce s nostalgií, současný fenomén vracení se do minulých dekád a mediální archeologie – tyto prostředky se u Kašparové propojují ve formě volně přístupného webu, kde se může jeho návštěvník po vlastní ose probírat množstvím předmětů, tagů a vzpomínek. Divák tak dostává možnost nahlédnout do osobního archivu, který může vyvolat emoci na škále od znepokojivého voyeurství k nostalgickému ztotožnění se.

Autorka využívá mediální archeologie, kterou přetváří v tzv. archeologii osobní, a díky sbírání „sebe sama“ tak vzniká osobní mýtus. Otázky digitalizace, remediace, archivace a katalogizace mediálních artefaktů se snoubí v podobě demokraticky rozmístěných předmětů v rámci webu způsobem, že je skoro nemožné prohlédnout si vše. Namísto narativního časového média s jasně danou délku trvání tak vzniká jedinečná verze příběhu až v receptorech diváka.

Tímto kolážovitým, interaktivním jukeboxem vzpomínek, obrazů a dat navazuje Magdalena Kašparová na sérii Pastiš, v níž se opírá o teorii retromanie Simona Reynoldse, podle kterého se neustále nostalgicky vracíme do minulých dekád a těžíme z nich, či je spíše „vykrádáme“. S tím rozdílem, že Reynolds popisuje stav vracení se před rok 2000 (60.–90. léta); Kašparová se snaží najít svou vlastní časovou linku, dostatečně nedávnou, aby si ji pamatovala, ale i dostatečně dávnou, aby se k ní mohla nostalgicky vztáhnout – tímto obdobím jsou právě nultá léta, která konzervuje do osobní časové kapsle.