Diplomový projekt Terezy Trnkové je výtvarným projevem léčení a ochrany současné krajiny. Kolem lesa v Dobřeni, odkud autorka pochází, působí na zdejší krajinu prostřednictvím rozmísťování sošek u studánek a u pramene potoku Polepka.

Tereza Trnková se věnuje tvorbě a aktivacím spirituálního vyzařování objektů a soch. Ve svých předchozích dílech se zabývala posvátným aktivismem a umělecky zpracovávala energetické zářiče. Z teoretického hlediska se její výtvarný projev vyvinul od soch s aktivním působením na okolí k vnímání prostoru a vnější inspiraci a konfrontaci se sebou. Proces vnitřní realizace vnímá Trnková jako kvalitu svého osobního stylu.

V souvislosti s její prací je třeba zmínit dva termíny – litopunktura a geomantie. Litopunktura je technika léčení krajiny, již vynalezl a pojmenoval současný slovinský umělec Marko Pogačnik, který je pro autorčinu tvorbu zásadní. Geomantie je prastarý způsob vnímání přírody, krajiny a práce v ní. Například takto vznikala stavba měst v souladu s krajinnými systémy. Důležitým impulzem je pro Terezu Trnkovou vnitřní přesvědčení a komunikace s jemnohmotnou dimenzí přírody.

Samotná diplomová práce Trnkové se skládá ze čtyř hmotných částí. Dvě sošky u studánek jsou dary bytostem vody, které známe z pohádek jako vodní víly. Svou aktivitou chce autorka vyjádřit vděčnost za vodu a bezbřehou toleranci přírody k nám a našemu přístupu k posvátným principům. Související instalací je chrám pro vodu, který lze navštívit na výstavě a vodu přinesenou z lesní studánky ochutnat. O vodu na výstavu autorka poprosila a poděkovala za ni. Uctivý přístup k vodě jako k živé bytosti prezentuje ve své diplomové práci jako „krásno“, které oslavuje slovy „tohle není jenom voda“. Mezi světem pohádek a běžnou realitou je velice tenká hranice v mysli, již Trnková překračuje a nabízí nám svou prací možnost zakusit ono tajemství. Čtvrtou částí diplomové práce je most spojující dva břehy pramene potoka v lese. Význam plastiky je podpora, láska, víra v harmonii krajiny, neboť se má skrz autorčino rodné údolí stavět rychlotrať (vlaková kolej mezi Prahou a Brnem). Reakcí autorky není petice ani protest proti stavbě, ale vyjádření podpory přírodě a bytostem žijícím v ní.

Vlastní změny a procesy při práci jsou fascinujícím dějem, který autorka popisuje především změnou způsobu práce, kde je rozhodující cítění jako forma komunikace.

Naladění, v němž procházíme krajinou, je rozhodující, proto je důležitou částí vernisáže posvátná účast na oslavě. Každá další návštěva míst v krajině je příležitost pro vzájemné léčení, protože co je nahoře, to je i dole, a síly podporující vzájemnou harmonii jsou mocné, pokud jim dáme příležitost.

Údiv, v němž zakouší zkušenosti s magií přírody, prožívá s obyvateli rodné vesnice i s návštěvníky výstavy na AVU. „Um – mění“ sdílí s mnohými lidmi, na frekvenci, vlně či vibraci, která JEST. Návrat k přírodě je nezbytný a naprosto přirozený. Integrální inspirací je Tereze Trnkové slovanská mytologie, kterou vnímá skrze svoje kořeny. Slované nedělili přírodu na živou a neživou, uctívali mystické bytosti, jež je chránily a pomáhaly jim. Uctívali přírodní síly a v modlitbách prosili o pomoc a děkovali. Posvátný přístup k tvorbě není nic nového, ovšem čím dál jasněji se zdá být velmi aktuálním.