Absurdní dialog dvou herců experimentální improvizační skupiny – vnuka a dědy –, kteří se pouštějí do sondy duchovního dědictví. Vnuk reaguje na morální krizi tím, že vykrádá dědovi chatu. Vnímá čin jako svou vlastní i rodinnou terapii, proces, kdy je v roli zloděje – stejně jako byl děda –, a také jako gesto, kterým chce započít rodinný dialog.

Jako diplomovou práci Jan Vosýnek předkládá divákovi film, ve kterém se prolíná klasický filmařský přístup s přiznaně improvizovanými dialogy. Děj jeho filmu se odehrává v industriálním prostoru vodárny uprostřed lesů Krušnohoří. Vnuk v projekci ukazuje dědovi video, na němž sám sebe natáčí jako zloděje dědovy chaty. Herci jsou vystaveni v improvizačních sekcích pěti okruhům, na které reagují. Do dialogů se zapojují i dva kameramani a zvukař filmu, kteří vstupují do obrazu a objevují se na záběrech.

Teoretickým předobrazem filmu Jana Vosýnka je mentální mapa vazeb a konotací. Personifikuje jednotlivá vyjádření v mapě a nahrazuje je symboly, které se ve filmu objevují. Rakvička se šlehačkou zastupuje fenomén českého chatařství, plastová naběračka plná medu zobrazuje dědovy krádeže za kapitalismu či větrná elektrárna symbolizuje jeho uplácení v téže době.