Max Máslo se věnuje grafice a ilustraci. Potýkání se s úmorností grafických technik, které zároveň vnímá jako volnočasové hobby, jež poskytuje užitečný rozpor ve vztahu k vizuálnímu umění. Řetězení tohoto rozporu je pak přeneseno i do pokusů o konceptuálnější přístupy, jako je třeba práce s archivem.

Ve své diplomové práci používá metody amatérské historiografie ke stopování proměn společenského vzpomínání na události sametové revoluce. Ty poté zrcadlí s osobní mytologií a nezdarem v konstrukci vlastního utopického snění. Výhodou je, že společenské vzpomínkové praxe se neomezují na dějepisné knihy, ale mají i širší performativní rozměr, v němž lze dějinné artefakty snadno manipulativně předkládávat a analyzovat. Na povrch zde ale vystupuje melancholický úběžník neuspokojivých východisek „angažovaného umění“ a pokusů o jejich přehodnocení.

Simulování uměleckého výzkumu je ideálním způsobem naplnění autorské skepse. Zůstává pouze plytká práce s archivem a snaha o vykopání dědictví archivního obratu a jeho zneužití pro „dobrou věc“.