Čas, který je nám dán, musíme využít smysluplně, pokud ale začneme přemýšlet nad tím, co je a není smysluplné, je možné, že se dostaneme do stavu, kdy se umění stane nepodstatným.

K myšlence využít technologických možností varhanního stroje mě přímo inspirovala vlastní zkušenost s restaurováním barokních varhan v kostele sv. Prokopa v Sázavě. Uvědomil jsem si funkční estetiku, která se ukazuje na každém detailu takového stroje. To mě donutilo přemýšlet o podobě současného nástroje postaveného ve smyslu funkční estetiky.

Rozhodl jsem začít zkoumáním vývoje nových materiálových možností (ocel, nerez, měď, mosaz, hliník, dřevo, papír) labiálních a jazykových píšťal. Věnoval jsem se studiu významu „menzur“, tedy poměrů velikostí a materiálů pro produkci zvuku pomocí labiální píšťaly.

K tomu, abych mohl tyto píšťaly rozeznít, je potřeba vyhotovení hracího stolu, vzdušnice, mechanické traktury. Při vytváření těchto mechanismů se snažím jednat dle historických postupů v návaznosti na návrat k řemeslnosti a osvojení dobových technik převzatých pro současnou hudební produkci. Zvolil jsem centrální oktogonální kompozici nástroje, přičemž hráč se stává vizuálním, ale i hierarchickým středem celého uskupení. Mechanika nástroje bude plně odhalena divákovi. Tím se poukazuje na skutečnost stroje.

Hudba je utvářena především nástrojem, následně interpretem. Podoba nástroje a jeho ladění je tedy klíčové pro výstupní hudbu. Proto zkoumám tzv. čistá ladění, středo tónová, ladění historická, pythagorejská, čtvrt tónové a jejich případné využití pro konstrukci „nové“ hudby.

Cílem je vytvořit nástroj, který bude vybízet ke „hře“ jako takové a k naslouchání zvukům a jejich novým interpretacím. Především ke hře improvizované a spontánní. Nástroj by měl být přístupný svým divákům a přímo s nimi interagovat.