Nacházíme se v komplikované době. Zatímco technologický pokrok stále svěže běží dál, jiné části naší kultury se nám téměř rozpadají pod rukama. Kvůli toxickému mixu našich zájmů a aktivit předchozích dekád se dnes potýkáme nejen s rozpadem hodnot ve společnosti, ale i životního prostředí, jehož stav se stal přímým odrazem našeho hospodaření s naší planetou. Obrazy, které každý den vídáme, jsou nám povědomé, což vytváří iluzi a dojem stability celého systému. Reálně jsme však spíše svědky destrukce, kterou si nechceme připustit. Nejistota se stala synonymem současného stavu. Svět se začíná přibližovat podobě určité ruiny, která se již dávno odklonila od symbolu zříceniny z dob romantismu a začíná se nově formovat a žít svým vlastním novým životem. Tyto ruiny nastiňují nový prostorový jazyk, ornament naší doby. V této prostorové šifře čteme nové zprávy a poselství, chvílemi čistě, chvílemi skrytě. Ruiny však žijí vždy dál svým životem. Kombinace materiálů a elementů se dál rozvíjí a naznačuje určitý růst. Nové myšlenkové i prostorové paralely nám nabízí interpretace a nové momenty pro další směřování.

Moje snaha byla vytvořit určitou situaci, prostředí. Prostorové i světelné podmínky jsem uzpůsobila tak, aby vytvářely určitou atmosféru, vzpomínku. Situace, kterou jsem navrhla, používá jako základní kameny několik objektů. Ty připomínají svou pravidelností sloupy nebo jiné prvky fyzické lidské kultury, které často vídáme na fotografiích ruin a památných míst. Jejich tektonika je však silně narušená, proměňující se průřez se dostává na limitně malou hodnotu, a tím předpokládá pocit nejistoty, ohrožené stability. Jsou zhmotněným pocitem z dnešní doby. Materiálově pevný – i když vratký – základ jsem doplnila objemem, který naznačuje další pokračování, růst, nový život. Stejně jako si příroda ruiny přetváří k obrazu svému. Textilní horní část si už roste svým odlišným způsobem. Je s podstavcem pevně spjata, ale už má jiné poselství. Mým záměrem bylo poukázat na nejistoty naší aktuální situace, kultury i celého společenství, které se začíná ocitat v nestabilní pozici. Zároveň to však nemůžeme vnímat jako konečný stav, ale je třeba pracovat na budoucím vývoji, který bude odlišný, více bude tvarován flexibilně aktuálními a měnícími se podmínkami. Objekty jsou sice němé a nevytváří žádnou dynamickou interakci, ale mají ambici připomenout momenty, které známe z naší historie, současnosti a budeme je vídat i v budoucnosti. Je třeba si všímat jejich naléhavosti, ne však pohledem romantického obdivovatele ruin, ale současného člověka, který cítí odpovědnost za vývoj sebe sama i svého okolí a má zájem o participaci na tvorbě dalších dekád, pozitivně, ale poučeně s vědomím opakování. I kolapsy a ruiny mají své opakování.