Actually, You Woke Up vznikla v dlouhodobé spolupráci s Editou Štrajtovou a přichází jako druhé dějství instalace s názvem Wake Up Slowly, Butterfly, 2021.

Scéna bez scénáře, která zachycuje každodenní existenci. I když se zdá, že divák přichází pozdě, jako by se situace již odehrála, přesto může o dané události spekulovat a rekonstruovat ji. Stává se pozorovatelem vnitřního světa vypravěče.

Z obecné časové perspektivy se divák dostává k subjektivnímu vnímání času, jež na pozadí scény odkrývá oddělené úseky jednoho okamžiku, které v kontextu vytváří nový celek.

Vnitřní, tichá pozornost uzavírá centrální objekt instalace, ten je tvořen pomyslným kruhem z dvanácti ramen, jež dohromady tvoří lustr. Jeho rozložená a abstrahovaná forma odkazuje na zdroj světla v současném světě, nahrazující sluneční svit a narušující tak náš denní cyklus. Kolem zdroje světla se rozprostírá kompozice stoliček, které vyzývají k usednutí a k rozdílným perspektivám.

Vypravěč zkoumá cykličnost času skrze vzpomínku na akt, z nějž se stává rituál. Obyčejná opakující se činnost, kterou každý z nás zná, při níž vystříkne hořkosladká lepkavá tekutina, která po sobě zanechá stopu a podněcuje nás k nalezení dokonalého způsobu oddělení slupky od lahodného plodu.

Loupání pomeranče.

Při každém opakovaném loupání přichází vypravěč k této činnosti se zkušeností. Jeho mysl se jej samotného snaží vtáhnout do některého z jeho příběhů. S výzvou ke změně, nebo k zachování. Jen si toho všimne a znovu svou pozornost vrací do přítomného okamžiku. Neuskutečněným cílem jeho budoucnosti je právě ono dokonale oloupané zlaté jablko bez promrhání jediné kapky. Jeho snaha je úpěnlivá a plná očekávání nalezení jedinečného způsobu bez možných pochybení.

Tato utopická, neúnavná představa o nalezení perfektního, opakovaně přenositelného procesu se však mění v cyklus, který se stává metaforou k hledání vlastní ontologické jistoty, vnitřního stabilního bezpečí v cykličnosti času, ve světě konzumní fantazie, pandemie, války a klimatických změn. Nehledá obecné východisko. Opouští nekonečný běh, kdy jsme řízeni z vnějšku, a nastavuje si svá vlastní pravidla, řád. Popírá linearitu, a tím balancuje na hraně uvnitř jeho samého.