Když si představím křižovatku, stojím v jejím ohnisku. Jsem rozdrásán na kusy, jako by se proudy kovových hadů v podobě aut srazily přímo ve mně. Uvědomování si kontextu světa a sebe sama v něm může být sebedestruktivní, ale přináší rozhled, díky kterému možná i na tomto sebepohlcujícím rozcestí, v této „černé díře“, přežijeme, ale ne bez bolesti.

Z jedné strany křižovatky vane svůdná vůně úspěchu, z druhé intelekt a etika, z třetí apatie a eskapismus a z poslední afekty a emoce.

V mé práci se kloubí celý můj životní kontext. Berme ji jako syntézu nespočtu zkušeností, které se navzájem potvrzují, ale i vyvrací. Jako kdybych trpěl bipolární afektivní poruchou. Cítím ambivalenci charakterů, které se ve mně vyvíjely soustavně. Je to problém můj, nebo je svět tak rozporuplný, zmatený, či dokonce nesmyslný? K naplnění životních idejí si budu odporovat sám, jinak bych se musel rozkrájet a každá část mě by se z křižovatky vydala svojí cestou, a tím by nedocházelo ke vzájemným rozporům.

Na této zprvu nestabilní dualitě stavím svoji práci. Zprvu se může zdát rozhádanost vnitřního já až nefunkční, takové balancování na vahách. Dlouhou dobu jsem se svojí nemožností najít svou hlavní cestu bojoval, avšak až poddání se této „nefunkčnosti“ ve mně otevřelo pozoruhodný a pestrý svět, z něhož čerpám. Tato osobní dialektika odkazuje na existenciální problematiku v současném kontextu doby. Mé téma je vícevrstevnaté a při přiblížení konkrétního tématu se principem fraktálu znásobí na mnoho dalších, proto je důležité zkoumat moji práci jako neustále se proměňující myšlenkovou mapu.

Racionální egoismus úspěchu naráží do lásky k umění a jeho potřeby autonomie. Začínám vnímat „úspěch“ – tedy takový úspěch, který je provázán s tržní mentalitou kapitalismu – jako nemorální komformismus ve vztahu k fenoménu umění, který může zprvu působit jako důsledek nedostatečné snahy, ale je to pouhý proces přizpůsobení se na úkor individua. Díky tomuto pocitu nesvobody utíkám od maskulinní racionality až do periferní feminní křehkosti, která se někdy přetransformuje do apatie k životu či dekadentního hedonismu. Frustrace z pocitu nemožnosti konat a měnit mě nutí k transgresivním ironickým výpadům (téma Mercedes), kterými reaguji na zacyklenost ztuhlých struktur myšlení dnešní doby, s čímž souvisí i xenofobie, strach z čehokoliv jiného a nového. Vědomá přetvářka luxusu jako přijetí lepší budoucnosti či eskapistický přístup, kdy herec (umělec) poukazuje na proměnu společenských hodnot tím, že je přijme za své a prezentuje v zesílené, až přemrštěné formě. Při pozorování symptomů dnešní společnosti upadám do smutku a imaginace dystopické budoucnosti, kterou komentuji skrze svou práci, jež je také terapií a separací.