„Co to kurva je?“ Domnívám se, že tato otázka je zásadní východisko a zároveň důkaz úspěšného vztahování se k realitě. Pokud se dostaneme do úspěšné interakce s předmětem, se životem, s živočichem, se světem, vesmírem, s kamenem, s krocanem, s čímkoliv, zákonitě musíme začínat i končit u názoropocitu „Co to kurva je“. Proto by pro mě bylo úspěchem, kdyby člověk takto reagoval na mé obrazy. Kdyby se při pohledu na ně takto tázal. Neúspěchem by bylo tvořit je za tímto účelem. Je třeba je tvořit s tímto pocitem vůči světu a takto ho předávat.

Důležitou roli hraje bezprostřednost.

Neúspěchem by bylo snažit se o ni. V bezprostřednosti se musí být. Bezprostřednost se musí stát. Jinak to není bezprostřednost.

Bezprostřednost je smazání hranice mezi mnou a tím, co kreslím. Zapomenutí všeho, co o tom vím, co si o tom myslím, čeho se na tom bojím. Bezprostřednost je kýchání, lekání se, zívání. Činnost, která má volný průběh, musí se udělat hned a v průběhu, kdy se dělá, neexistuje nic jiného.

Aby bylo tvoření v bezprostřednosti funkční, je třeba toho co nejvíc vědět. Ne naopak! Jsme totiž v pasti uměle vytvořené struktury, s jejíž pomocí interpretujeme svět. Vědění nám otevírá nové brány vnímání, umožňuje nám uvědomovat si víc věcí a přehodnocovat naše zkostnatělé přístupy.

Umění je oslava vnímání. Člověk je vybaven nejen mnoha smysly, které mu vnímání umožňují, ale i schopností uvědomit si, že ty smysly má. Jakmile si uvědomujeme, že vnímáme, máme možnost se svým vnímáním experimentovat. Podrobovat ho kritice, zjišťovat, jak funguje, jaké jsou jeho hranice, radovat se z něj, nebo se z něj zbláznit.