Každý člověk je od narození formován prostorem, ve kterém se nachází a který jej po čas života neustále obklopuje. Rodné Valašsko je krajinou hornatou a krásnou. Půda je kamenná a jílovitá. Kraj je to chudý, ale bohatý na řemeslné zpracování všeho, co příroda nabízí, převážně na dřevo.

Při rekonstrukci dřevěnice mých rodičů jsem si všímal tesařských prvků a stylu provedení hrubé stavby. Trámy a jejich rohové zámky. Neexaktní spoj řešený s notnou dávkou přizpůsobivosti a s ne větší pečlivostí, než je nezbytně nutné. Tento moment se mi jevil jako velmi důležitým okamžikem v základním pochopení principu lidové práce – práce obecně. Přikláním se k názoru, že umění není otázkou řemesla, avšak skrze řemeslo se mi dostává potěšení z vykonané práce.

Ve své tvorbě tíhnu k elementárním tvarům, využívám principy architektury, konkrétní stavební prvky nebo funkce pracovních nástrojů a jejich užití k docílení kýžené představy, k přiblížení a naplnění dojmu z viděného, cítěného. Dojem nabytý osobní zkušeností interpretuji v sochařském jazyce. Jako oslavu lidské práce.

V pátém ročníku studia jsem se začal zabývat námětem „hraničních značek“, jevily se mi jako body zaklesnuté v krajině, ohraničující prostor. Jsou zajímavé skrze pomyslné dělení krajiny, avšak nedůležité z hlediska vlastnictví pozemků.

Hraničníky, jejichž fyzické schránky se pod náporem okolních jevů deformují, rozpadají, vyvrací ze země. Symbol neměnného vymezení neustále měnícího se prostředí. Vycházel jsem z potřeby vytyčovat prostor, který nás obklopuje. Střídání labilních a stabilních forem. V diplomové práci jsem se začal dívat na toto téma z jiné perspektivy. Hraničníky vymezující fyzický prostor se proměnily spíše do podoby mentálních mezníků. Určení si předmětu a následná touha po jeho otisku, jakožto myšlenkový záchytný bod.