Předmětem práce je nové využití (reuse) domu bývalého Discolandu Sylvie. Objektu postaveného během dvou let a otevřeného v roce 1992. V prostoru se tehdy potkávala nahá lidská těla s bílými obleky, politika se mísila s mafií a ta zase s kulturou, mramor narážel do sádrokartonu a chřestýš obtáčel masivní železné svařované konstrukce stejně jako tanečnice. Barevná světla proudila v paprscích zmnožených tisícem odrazivých sklíček do temných boxů. Byla zde všudypřítomná hudba. Vibrace dvoupatrové Sylvie se přenášely skrze železobetonový strop do kruhového pódia erotického baru Veronika a vše fungovalo nonstop až do odsouzení Ivana Jonáka za vraždu své manželky v roce 1994. Během tohoto období se denní obrat podniku blížil k milionu tehdejších korun. Snahy o další pokračování klubu se pak cyklicky opakovaly. Nikomu se však už turbínu s názvem Discoland Sylvie rozjet nepovedlo.

Čelní fasáda a nápis se jménem je pro mě nositelem odkazu. Odkazu na prostor, jenž většina nezažila, do kterého většina nevstoupila. Prostoru, kde bylo vše možné, kde se dělo nepředstavitelné. Prožívám tuto vzpomínku a myslím, že nejsem sám, kdo u tohoto domu pociťuje nostalgii po něčem, co nikdy nezažil. Dům chápu jako Jonákův pokus o vytvoření ideálního discolandu. Veškeré peníze, jež z provozu vydělal, vrátil zpět. Hlavním „architektem“ byl Jonák. V Discolandu jsou vepsány jeho archetypy pro to, jak má vypadat bohatství, bar, erotika, chodba, střecha, taneční prostor, pódium a další. Všechny tyto archetypy jsou s jakousi nedůslednou precizností sklíženy k sobě. Vytvářejí průniky, mezery, nerovnosti, hrbolky a stékance. Levné, drahé, špatné, dobré, průstřelné, neprůstřelné, masivní i subtilní.

Mou motivací v diplomové práci je odpovědět na to, jak nakládat s tímto odkazem. Odkazem domu bez zjevné architektonické kvality. Nesoucím však s sebou legendu.