V tvorbě Magdalény Feilhauerové je patrný silný vztah k rodnému kraji a přírodě. Využívá starých zapomenutých zbytkových materiálů, které se různě povalují po zahradách, na dvorech, ve starých domech nebo v neudržovaných zákoutích přírody. Pečlivě vybírá nalezené věci a skládá je do nových celků. Vytváří tak svatyni pro současný svět. Skrze tyto objekty vypráví příběhy odkazující k problematice domova, bezpečí, rodiny a křehkosti stability. Něco oslavuje, něco zesměšňuje a ta hranice je velmi tenká.

Koncept její diplomové práce se formoval pod vlivem objevených příběhů a osobního pouta k tématu. Vytvořila ústřední objekt složený ze čtyř dlouhých kulatin a provázků napnutých do kříže s plátnem jako stan. Po stranách jsou spuštěny kusy látky s potisky břidlice, sešité k sobě do tvaru opony. Na ně navazují břidlice svázané dráty do půlkruhu – tvaru bazilikální apsidy. Do břidlicových destiček jsou vybroušeny konkrétní výjevy, které se týkají starých tradic a zvyků Sudet, rodiny jako tlupy nezávislé na společných genech, ale na vzájemných nejen mezilidských vztazích a života na venkově ve 21. století.

Objekt Magdalény Feilhauerové je jakýmsi ochranným křídlem snášejícím se shůry. Stojí venku a nabízí úkryt jako jeskyně od dob pravěkých. Navozuje pocit bezpečí a při hlubokém nádechu nás přenáší na venkov.