V práci Vandy Kováříkové se opakuje motiv krajiny a střídání atmosférických jevů. Fascinuje ji světlo, které dopadá na povrch určitou intenzitou a barevností nebo se zasycuje vzduchem a mění nejen charakter krajinného rázu, ale možná i náladu, skrze kterou vnímáme prostor a situaci. Fascinuje ji neutuchající a nezastavitelná transformace, vznik, a zánik, vlny cyklů. Nechává se unášet a dojímat krásou jevů, ve kterých je obsažena věčnost i pomíjivost, pomíjivost ve své věčnosti.

Tématem autorčiny diplomové práce je skleník, respektive její vlastní přenesený význam slova, který vnímá jako chráněný prostor, kde vzniká jakýkoliv zárodek čehokoliv, uvnitř okolního, stávajícího prostředí, odděleného pomyslně či fyzicky. Avšak nebylo by skleníku, kdyby nebylo okolí, z nějž by vznikal. Asociací je křehkost bubliny, ve kterou se proměňuje mysl při tvůrčím procesu. Skleník jako imaginativní prostor je místem představ a transformace při jejich zhmotňování. Může být uvnitř nás, pevným bodem, o který pečujeme. V podstatě může být i naší vnitřní krajinou, ohraničenou pouze limity představivosti.

Vanda Kováříková si vybrala jako médium kámen, poněvadž v ní tato materie vyvolává mnoho představ o vzniku, zániku a trvání, o geologickém čase. Kámen nese řadu informací, které ačkoliv nemusejí být čitelné, podněcují představivost o čase, co nás přesahuje. Proto ho vnímá tak posvátně. Stejně tak reliéf, který vede a zachytává světlo, je pro ni objevením média vhodného pro citlivost projevu o dost víc než malba, z jejíhož prostředí autorka vychází.