Vnitřní monolog o sociální distanci, civilitě a pohybu na hraně mezi realitou od alegorií Freuda až k viktoriánskému hororu. Malby Natálie Pejchové jsou bez signálu, šumí, ruší, pronásledují realitu jsoucna a jednoty. Každý obraz má svoji vlastní teorii, vyprávění příběhů, které jsou pevně spjaty s mytologií sentimentu, prožívání a bytí mezi dětstvím a dospělostí, mezi snem a realitou. Na malbách se překrývají motivy a náměty plynou stejně jako konverzace. Pojí je proces, malby procházejí biomorfní maskulinitou, udávají flow hledané myšlenky. Animismus v postapokalyptickém městě, antropomorfní zjevy a kostymérnost dětské androgenity. Autorka se po celou dobu studia věnuje možnostem malby, proces je důležitým aspektem tvorby, neustálým vrstvením barev se v obrazu ztrácí tah štětce, působí jako mimikry.

Obrazy otevírají monolog o emocích, jediné možné východisko je únik! Variace antropomorfních odkazů, destilace reality do malby. Slzami hnojit půdu.