Nela Pietrová se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje nekontrolovatelným tělesným proměnám, které probíhají uvnitř queer těl skrze interakci s hormony, chemickými látkami či traumaty. Snaží se uchopit své subjektivní prožívání skrze materiálové přeměny, ať už organické, či digitální. Zaměřuje se na momenty, kdy se křehká či tekutá materie zhmotní do odolné a pevné, kdy se příroda stává dvourozměrnými pixely a v 3D rozhraní dostává nové tělo nebo kdy se digitální tělo dostává zpět do fyzického světa. Teoretickým rámcem jejích prací je zkoumání monstrozity z queer postkoloniálního pohledu v kombinaci s přírodovědnými poznatky o entitách, které už ze své podstaty nesplňují lidský konstrukt pohlavní dichotomie.

V diplomové práci Ocean of Me se Nela Pietrová zaměřuje na časovost a paměť, na vztah traumatických a queer těl k budoucnosti. Opírá se o teorii queer času amerického akademika a autora Jacka Halberstama a o teorii destruktivní plasticity francouzské filozofky Catherine Malabou. V teoretické části své diplomové práce propojuje queer temporalitu s temporalitou traumatickou – nelineární plynutí času, které tato těla spojuje a vyděluje z lineární reprodukce a z heteronormativní představy o budoucnosti a uvězňuje je v cyklických časových smyčkách.

Hlavním motivem či východiskem je tělo jako živý archiv, který dokáže najednou prožívat různé temporality, tělo inspirované kamennými korály, které v jeden moment žijí, umírají a fosilní; tělo medúzy Turritopsis dohrnii, která se dokáže vrátit zpět do stadia polypu, avšak podmínkou je prožití traumatu; metamorfované horniny, které na základě extrémních podmínek rekrystalizují a vymažou stopy po jiných tělech, která se stanou jejich neoddělitelnou součástí. Nela Pietrová pracuje s mramorem, který je geologickým nosičem hlubokého času a zásahy do jeho těla jsou pomyslným nástrojem, jak se může přiblížit k nesmrtelnosti. V kontrastu jsou křehká a nestálá organická těla jako nosiče asociativních myšlenek a jejich mrtvé artefakty.