Luděk Šofr je malířem „plain air“ tedy doslova plánuje obraz vzduchem. Dominantním čidlem je zrak. Oko je pro něj otevřeným orgánem. Stejně tak přistupuje k obrazům jako k orgánu, trávicímu traktu, kterým je potřeba projít. Tím jsou jeho obrazy specifickými nosiči určitých časovostí. Musíme s nimi strávit čas, abychom je uviděli. „Blízkou (protilehlou) stranou“ v tomto trávení je krajina jako ústřední motiv. Skrze tzv. organon jako oční nástroj, který je určitou „technologií“ pohledu sloužící k modelaci živého, se snaží uchopit krajinu v setkání na elementární úrovni širších rovin souvislostí. Je to setkání zrakem, tedy pohledem. Pohled diplomové práce je rámován setkáním mezi ostřím krajiny a ostřím naším. Ostřím stébla trávy s ostřím kovu. Rámuje událost horizontů jako ostří napřaženého do očí živého. Své zkušenosti uplatňuje v řadě médií od malby přes práci s hlínou a texty.

Práce Luďka Šofra, založená na kontinuitě, rozvíjí širší téma Velkého Krajíce – matrice stěn žlabů, krajiny suché, vyprázdněné, ale stále živé. Velký Krajíc je břemeno kraje, krajiny, krajíce. Je společným dílcem, začátkem společného trvání v krajině. Odkrojený krajíc je pro něj vědomě zvoleným závazkem, podílením se na Světě.