„Jinak žijeme mezi svými průhlednými stěnami, jak utkanými z třpytivého vzduchu, všem na očích, stále omýváni světlem.“ (Jevgenij Zamjatin)

Dnešní doba je pro Karolínu Šulcovou hodně spojená s odreagováním se od přesycenosti, přílišného rozptýlení či starostí, které běžný dospělý člověk dennodenně řeší, ale mezitím věří, že si i najde tu drobnou chvíli na to, se prostě ztratit. Cítit se někde doma je pro ni spojené s pocitem někam patřit, umět být i sám se sebou, lépe se znát, mít své místo. Moci se někam vrátit. Návrat domů je dost možná stejně důležitý, jako když se vydáváme na cestu. Může totiž znamenat obohacení jinakostí po zkušenosti z cesty.

Čas strávený mimo v nás vyvolává změny, po návratu už není pohled na domov stejný jako předtím, pohlížíme na něj novýma očima. Autorku zajímá neopakovatelnost okamžiků a vzpomínky, které se časem mění. V obrazech zachycuje po paměti místa podobná domovu. Tak jak je vzpomínky samy upravují, přečesávají a rozmíchávají jejich skutečné tvary, během doby, kdy ona sama zmíněná prostředí nenavštívila. Jsou to místa blízká jí i jejím předkům, náměty obrazů tak vycházejí přirozeně z nich.