Těžištěm diplomové práce Lukáše Vacka je napětí mezi figurou reálnou a symbolickou. Přechod mezi anatomickým celkem a psychologickým obrazem. Tenká vrstva zmíněného „já“ není míněna doslovně. Možná by se dalo lépe říci, tenká vrstva sebe. Membrána mezi vnitřním a vnějším. Autor se snaží zachytit okamžik přechodu mezi všedním a neobyčejným. Figurativní vyjádření známých pocitů, při němž se pohybuje na hranici opticky možného.

Vzniklé obrazy ale neměly být jen ilustrací jevu či situace, ale měly by využívat i prvky vlastní výhradně obrazovému médiu, aby dokázaly efektivně komunikovat s divákem.

Téma diplomové práce volně navazuje na autorovu dosavadní tvorbu, v níž se mísí prvky monomytického vyprávění s figurativním přístupem k obrazu. Výchozím bodem je fascinace ikonografií a archetypální symbolikou, která se univerzálně dotýká nás všech. Dalšími tématy, kterými se autor doposud zabýval, byly např. spánek, levitace nebo symbolika rukou. V rámci závěrečné práce dochází k dalšímu systematickému rozšíření dosavadní tvorby, ale i možnosti aktualizace již prozkoumaných motivů.