Současnost mihotá. Jako permanentně vykloubené rameno přeskakuje mezi příslibem neomezené volnosti a paralyzující úzkostí a nejistotou. Možná že pocit dislokace bez naděje na stoprocentní fixaci doprovázel každou epochu v jejím přítomném zakoušení. Stabilní se nám jeví až ve zpětném zrcátku. Neurototalita 1 dneška jako by se nemohla dočkat obávaného zítřka. Datové toky pak tuto zkušenost mnohosti rozkmitávají ještě intenzivněji a uzavírají nás uvnitř informační bouře bez zjevného vnějšku. Prožívání skutečnosti jako by se poté neslo v duchu nekončící kalibrace významotvorné banality každodenních úkonů. Velké dějiny v nekonečných smyčkách se do nás vpisují, stejně jako nám protékají mezi prsty.

Neurototalitarismus, pojem, který razil Franco „Bifo“ Berardi, označuje novou formu moci, jež nepůsobí za pomoci zákazů, cenzury či fyzické represe, ale přes neustálý tlak informací, znaků a obrazů na nervový systém. Franco „Bifo“ BERARDI, Futurability: The Age of Impotence and the Horizon of Possibility, Londýn: Verso 2017.

Andreas J. Hirsch umělou inteligenci popisuje jako fantom – přízrak obcházející svět, který postupně proniká každou vrstvou našeho každodenna a viditelným se stává pouze částečně. „Přichází v podobě ztělesnění pokroku a slibuje některým vyšší efektivitu a zisk, jiným absolutní kontrolu a moc a masám nové komodity. Někteří jej považují za předzvěst zkázy lidstva, za Pandořinu skříňku sebedestrukce, která byla nyní otevřena a už ji nelze znovu zavřít.“ 2 Motiv přízraku oscilujícího mezi vymodleným objektem a dystopickou silou ilustruje a (re)produkuje celospolečensky sílící narativ. Ten rámuje debatu a vztah k umělé inteligenci na základě redukční binarity dobré a špatné.

Andreas J. HIRSCH, „Five Preliminary Notes on the Practice of AI and Art“, in: Gerfried STOCKER – Markus JANDL – Andreas J. HIRSCH (eds.), The Practice of Art and AI, Linz: Ars Electronica 2021, s. 12.

Jak se vymanit z černobílých chapadel technofilie a technofobie, když mediální krajinu neustále vrásní apokalyptické předpovědi prokládané fetišizujícími vizemi tech bros? Pokusím se nyní podniknout cestu pod povrch těchto zplošťujících maxim a navázat na myšlenkovou tradici snažící se (umělou) inteligenci kriticky vyvázat z antropocentrické roviny prostřednictvím různých imaginativních praktik: vizuální kultury a umělecké praxe, která s mechanismy umělé inteligence aktivně pracuje. Toto gesto nám umožní opustit binární rámec směrem k produktivnějšímu pojetí technologie jako infrastruktury, v níž dochází k přehodnocení toho, jak vnímáme sami sebe, k propojení člověka a stroje a ke vzniku alternativních podob těchto vztahů.

Krize inteligence?

Když hovoříme o umělé inteligenci ve vztahu k vizuálnímu poli a umění, myslíme převážně typ generativního strojového učení operujícího na principu obsáhlých datasetů a převodu textu do obrazového média. Vizuální sféru sociálních sítí v současnosti intenzivně obydlely tyto výjevy generované umělou inteligencí. Roztomilá videa zvířátek, nažloutlé figurky ve stylu Studia Ghibli, ale i politické fantasmagorie často krajně pravicových představitelů a představitelek (jmenovat mohu například Trumpem sdílené video Trump Gaza nebo v tuzemském kontextu známější rasistické billboardy SPD) se zjevují a mizejí v akcelerovaném proudu vizuální produkce.

Hito Steyerl generativní modely založené na datasetech označuje termínem „mean images“. Slovo mean pojímá mnohovýznamově jako cosi zlého (morální rovina), průměrného (statistická rovina), nízkého (třídní rovina), znamenajícího (rovina významu) a means míněno jako prostředek (ekonomická rovina). 3 Modely jako DALL-E, Midjourney a ostatní typy umožňují přechod od klasické reprezentace, jež vyžaduje existující objekt, ke statistickému průměru propočítanému z datasetů. Ten slovy Steyerl vede k „produktům datového populismu“ 4. Nekonečné remixování a recyklace, ať už lidských (první generace), nebo strojových (druhá generace), výtvorů umělou inteligencí mohou vést k částečné homogenizaci vybraných sekcí vizuální produkce a ke krizi našeho vnímání inteligence a kreativity.

Hito STEYERL, „Mean Images“, New Left Review, roč. II, 2023, č. 140/141, https://newleftreview.org/issues/ii140/articles/hito-steyerl-mean-images (cit. 5. 3. 2026).

Ibidem.

Namísto propadnutí dystopickým scénářům lze však tuto krizi uchopit produktivně jako příležitost přehodnotit samotné pojetí těchto vlastností, které zatím stále výlučně spojujeme s člověkem, a antropocentrickou logiku narušit, jak avizuji v úvodu tohoto textu. Toho můžeme dosáhnout, pokud spolu s N. Katherine Hayles 5 přeformulujeme špatně položené otázky typu „může být stroj kreativní?“ či „vytlačí nás do role pouhého kurátorstva či do zcela pasivní roviny přihlížejících?“. Namísto toho se můžeme ptát po povaze vizuální komunikace, kterou stroje vykazují. Například na základě jakých indicií hodnotíme bytost jako inteligentní a kreativní, co nám z tohoto rámce uniká a jak kultivovat jiné formy inteligence, které se vymykají lidskému měřítku.

N. Katherine HAYLES, „Inside the Mind of an AI: Materiality and the Crisis of Representation“, New Literary History, roč. 53 & 54, 2022 & 2023, č. 1, s. 635–666.

Generativní výjevy umělé inteligence rozehrávají nové formy obrazu, vizuality a vidění založené na výpočetní redukci a predikci. Výše jmenovaný obsah je běžně čten na základě své neoriginality, algoritmické falše, plagiace a nablýskané spektakularity pozdního kapitalismu deformující naši schopnost kriticky uvažovat. Joanna Zylinska v tomto kontextu přímo hovoří o „glorifikované verzi Candy Crushe, která svůdně mrzačí naše těla a mozky“ 6. Toto umění platforem bývá také často vnímáno jako primární reprezentant a produkt vizuální kultury umělé inteligence. Jako čerstvě napadaný sníh pod sebou ale uschovává bohatou krajinu uměleckých tendencí, jež si mohou tuto estetiku vypůjčovat, dekonstruovat nebo se vůči ní zcela vymezit, ovšem za použití jejich vlastních mechanismů.

Joanna ZYLINSKA, AI Art: Machine Visions and Warped Dreams, Londýn: Open Humanities Press 2020, s. 76.

Umění v mnohosti datasetů

Me, myself and (a)I z roku 2025 představuje sérii digitálních obrazů a augmentované reality. Martina Menegon zde nechala umělou inteligenci trénovat na vlastním datasetu složeném ze svých selfie. Výsledná vizuální složka v sobě snoubí prchavou zkušenost subjektu, který se násobí napříč platformami spolu s lehce deformovanou estetikou generativně produkovaných objektů.

Práce s datasety je běžně nahlížena prizmatem chybění, jakéhosi nedostatku, který může být pojat více obecně (redukce složitosti světa), anebo konkrétně v případě záměrné absence různých zkušeností (rasové a genderové předsudky, neviditelnost těch, co označují a moderují obsah datasetů) a přírodních zdrojů (vysoká spotřeba vody a její nedostatek v daných oblastech). Kultura datasetů s mocenskými implikacemi zabudovanými do svých struktur poté rezonuje v uměleckých snahách dekolonizovat a „kvířit“ danou technologii poukázáním na absentující těla a následným rozšířením horizontů AI prostřednictvím alternativních datasetů. Odstranění rasového biasu pouhým doplněním obrazů menšin ale vede i k efektivnějšímu dohledu ze strany represivního aparátu. 7 Vzhledem k současné situaci, kdy společnost OpenAI (pod níž spadá ChatGPT a DALL-E) uzavřela dohodu s americkým ministerstvem obrany o poskytování technologií umělé inteligence pro utajované sítě americké armády, 8 je zásadní mít na paměti, že inkluzivnější dataset může zároveň vést k zesílení diskriminace.

STEYERL, „Mean Images“.

Hadas GOLD, “OpenAI strikes deal with Pentagon hours after Trump admin bans Anthropic”, CNN Business, 28 February 2026, https://edition.cnn.com/2026/02/27/tech/openai-pentagon-deal-ai-systems (cit, 8. 3. 2026).

Menegon ve svém díle tematizuje strojové vidění, jež odpovídá datovým strukturám a rekonstrukci těla pomocí statistiky. Umělá inteligence zde figuruje v roli spolutvůrce subjektivity, jež není pouze reprezentována, ale spíše nepřetržitě generována na pomezí biologické entity a algoritmu. Intimita takto pojatého datasetu však může být i limitující, neboť vytyčuje úzké hranice světů, které může budovat nebo reflektovat. Umělou inteligenci lze také vnímat jako spolutvůrce kolektivní paměti, kdy predikovaný průměr označuje nositele sdílené zkušenosti jako v případě AI válečných fotografií Alexeye Yureneva, kdy obrazy představují syntetickou, kolektivní paměť války. 9 Yurenev využil monumentální dataset obsahující historické fotografie z druhé světové války. Vzniklá syntéza poté klíčí z kolaborativního charakteru mezi strojem a člověkem v neobvyklé vizuální reflexi války.

Bogna KONIOR, „War in the Age of Infinite Evidence: On AI-Generated War Photography“, e-flux Journal, 2026, č. 160, https://www.e-flux.com/journal/160/6776831/war-in-the-age-of-infinite-evidence-on-ai-generated-war-photography (cit. 9. 3. 2026).

Digitální obrazy Martiny Menegon svou formou odkazují ke staršímu typu generativního modelu (GAN). 10 Nevyznačují se tudíž tolik aktuální estetikou difuzních modelů, které využívají proces generování obrazu z textového popisu a které – jak uvádím výše – bývají považovány za dnešní vlajkonoše generativní vizuální produkce. Současné umění si ale může vypůjčovat estetiku platformové břečky, kluzkou povahu virální bouře, v jejímž oku se nacházíme,
a parodovat binaritu technologické utopie a doomismu. Tuto strategii pak spatřujeme ve videoesejích Daniela Felsteada a Jenn Leung, v nichž nás konfrontují s napětím mezi nablýskaným povrchem nových technologií a tříštící se formou reality, kterou produkují.

Generativní adversariální sítě představují typ umělé inteligence využívající dvě neuronové sítě (generátor a diskriminátor), které jsou navzájem propojeny a soutěží mezi sebou. Generátor vytváří realistická data, zatímco diskriminátor je hodnotí a pokouší se detekovat, zda je výjev pravý, nebo umělý.

Krajina očekávání

Zylinska spatřuje primární přínos umění, které vědomě pracuje s umělou inteligencí, ve „schopnosti přepisovat konceptuální a diskurzivní hranice lidského vnímání, lidské hodnoty a lidské kulturní praxe a zároveň nás jako lidské recipienty vtahuje do uvědomění, že jsme v procesu stávání-se (se) stroji“ 11. Generativní AI tak ve světě figuruje nejen jako technologický aparát, ale sociopolitický aktér, jenž je vpletený do širší ekonomické, politické, sociální a kulturní sítě. Neztělesňuje apokalyptického jezdce, ale spíše rozšíření možností rozvíjet jiné typy kreativity, inteligence a přístupy k ní, kdy kreativita a inteligence vznikají v interakci, v hybridních vztazích a situacích mezi člověkem a strojem. Umělecká praxe může technologii deinstrumentalizovat, prozkoumávat tyto situace mezi, poukázat na její limity a spekulovat nad jejími alternativními formami a způsoby existence, aniž by musela nutně stát v opozici k technice.

ZYLINSKA, AI Art, s. 142.

Nesnažím se zde však bagatelizovat negativní dopady této technologie. Mezi zatím nejmenovanými uvádím především neudržitelnou extraktivní povahu, jež ke světu přistupuje prostřednictvím transformace všeho na surovinu k vytěžení a ke komodifikaci, která pramení z jejího vzniku, kontroly a utilizace v rámci pozdně kapitalistické logiky (nebo už snad technofeudalismu?). Jako další pak zmiňuji produkci deepfakes a skutečně banálního, sedativního obsahu konzumního spektáklu, masové sledování, parazitování na uměleckých dílech nebo erozivní vliv na psychické zdraví jedinců (tzv. AI psychóza). Z těchto důvodů by umění mělo k technologiím přistupovat kriticky nejenom jako k neutrálnímu instrumentu, ale i ke specifickému aktérovi situovanému v široké síti materiálně-diskurzivních vztahů. Tento typ myšlení, který kreativitu a inteligenci vnímá v rámci distribuované sítě aktérů, materiálů a vztahů, však nemusí platit výlučně pro AI umění a novomediální tvorbu, ale lze ho poté aplikovat i na práci s tradičními médii.

V úvodu tohoto eseje popisuji současnost rozkročenou mezi polem zdánlivě neomezených možností a paralyzující úzkosti uvnitř vířící bouře. Je to už sedmnáct let od doby, kdy Mark Fisher diagnostikoval krizi imaginace. 12 V médiích nyní s druhým mandátem prezidenta USA Donalda Trumpa a celkovým geopolitickým děním zaznívají fráze o konci světového řádu, jak jej známe. Může se současnost opět stát krajinou očekávání? Jedna z nadějí spočívá ve schopnosti říkat si jiné příběhy a kolektivně modelovat novou kosmopolitiku, jež vyváže technologie z neoliberálního rámce extrakce a dohledu. Odpovědí tak není samotná technologie, ale situovaný a etický způsob jejího užívání a imaginace. Slovy Zylinské: „jedním z nejvíce kreativních a nejvíce potřebných způsobů, jak mohou umělci a umělkyně používat AI, je vyprávět lepší příběhy o AI a zároveň si představovat lepší způsoby, jak s ní žít.“ 13

Mark FISHER, Kapitalistický realismus, Praha: Rybka Publishers 2017.

ZYLINSKA, AI Art, s. 31.

Denisa Michalinová je doktorandkou na Akademii výtvarných umění v Praze a věnuje se teorii současného umění, tělesnosti a novým technologiím.