Oko bouře – zastřešující koncept letošní diplomantské výstavy na Akademii výtvarných umění v Praze – odkazuje na stav uprostřed cyklonu, kde se nachází klidné počasí a mírný vítr a o něco nižší tlak než všude kolem. Prostředí vysoké umělecké školy někdy inklinuje k takovému mikroklimatu. V ateliéru, stejně jako v oku uragánu, paradoxně najdeme ticho a relativní klid, zatímco zničující síla větru a přívalů deště se točí kolem.

Jako výstavní projekt se Oko bouře obrací k pomyslnému prostoru takového ateliéru, kde se očekávání a tvůrčí napětí potkávají s proudem myšlenek, pocitů, útržků minulosti a s imaginací. Tento vír se pak zhmotňuje v náčrtech tužkou a v doteku s materiálem, než umělecké dílo dostane konkrétní formu. Oko samo o sobě je symbolem rozjasnění, hlubšího vhledu, ale také všudypřítomnosti mimesis – upřednostnění vidění před ostatními typy poznání. Když tvoříme, tak se zdánlivě soustředíme hlavně na sebe, ale podvědomě se často zároveň obracíme k mnohovrstevnatým systémům a vztahům našich a jiných světů, kde vidění je pouze jedním z mnoha aspektů tohoto procesu. V okamžiku nápadu čas plyne jinak a někdy se ztrácí pod rukama, jindy se roztahuje, atmosféra houstne. Podobně jako v bouři se v umění skrývá nepředvídatelnost – příslib i očekávání něčeho nového jsou často podmíněny destrukcí toho, co leží v cestě.

Obzvláště v posledních letech nám určitý typ zaujetí do jisté míry zprostředkovávají nekonečné interakce s našimi obrazovkami. I tam se nachází určitý typ bezčasí, v jehož podivnosti zapomínáme na hodnotu své pozornosti a času a na jejich nedostatek. Chatbot ukonejší – dopíše, či dokonce vymyslí písemnou práci, diagnostikuje a uklidní rozbouřené emoce, napíše dlouho odkládaný e-mail. Každý prompt osciluje v sítích abstrakce, infrastruktur datových center, v predikci lingvistických modelů, až nám nabídne personalizované rozřešení. Mezitím se na pozadí tiše přemisťují hektolitry vody – to cool your mind –, je třeba ochladit také sítě infrastruktur a datových generátorů. V pomyslné bouři rotujících memů, zpráv z válečné fronty na Ukrajině, v Palestině, Íránu a jinde, návodů na looksmaxxing či nabídek výplně rtů nám ChatGPT s podlézavou personalizací nabízí řešení na míru, předvídané ještě předtím, než nás napadne samotné, a organizaci roztroušených myšlenek.

Jak si tedy najít cestu k rozjasnění a jak se ujistit, že bude opravdu naše vlastní – kde hledat místa obnovy? Podobně jako celý ekosystém bouře, navazující na klimatické podmínky počasí, větrů a geologie, je umělá inteligence něčím, co narušuje naše přemýšlení o lidském měřítku. Timothy Morton vnímá umělou inteligenci stejně jako počasí, satelitní sítě či radioaktivitu jakožto hyperobjekt – propojení mnohočetných systémů, konceptů, sítí bez pevné lokace, ahistorických, ale přesto pohlcujících naši každodennost. Pozice hyperobjektů je v čase i prostoru abstraktní a vymyká se nastavení jednoduchého vztahu, protože jsou často zakoušeny pouze po částech, fragmentárně – bouře je součástí globálního oteplování, které propojuje historii planety s komplexními, člověkem způsobenými změnami. Také prostředí a studium na vysoké umělecké škole, za níž stojí celé dějiny umění, s kánonem a estetickou tradicí, se po úvodní adaptaci na ateliérové klima na AVU pro některé studující stává až po dobu šesti let každodenností.

Kromě výjimečných událostí je naše každodenní zkušenost počasí, tak i docházky do ateliérů školy po počátečním přizpůsobení do jisté míry banální. Stejně tak i naše interakce s umělou inteligencí se stávají tak samozřejmé, že zapomínáme na enormitu procesů a změn, které naše prožívání světa utváří. Do jisté míry jsme vždy zároveň mikro i makro, zaplňující celou planetu, všudypřítomní, propletení, v infrastruktuře, v obrazech, naše životy sytí data a lidská přítomnost se rozpíná v modelech a vizualizacích prostoru a času.

Pouze v náhlých extrémních událostech – když tornádo srovná se zemí vesnice na jižní Moravě či Grok App AI svlékne do naha i někoho, koho důvěrně známe – dokážeme rozpoznat momenty hluboké změny. V tomto smyslu nastává krize lidského měřítka: výše zmíněný pocit všudypřítomnosti nahrazuje bezmoc tváří v tvář komplexitě vztahů a sítí. Ve chvílích krize se náš pocit kontroly najednou ukazuje jako iluzorní. V abstraktních systémech, které nejsme schopni postihnout ani kontrolovat, se naše přítomnost stává mikroskopickou, jako kapky deště nesoucí prvky plutonia. Umělá inteligence nám v těchto momentech úzkosti ze změny rozměru nabízí na míru ušitou útěchu, okamžité, optimalizované a automatizované přijetí.

V mikroklimatu oka bouře je moment změny často stěží postřehnutelný. Na rozdíl od umělé inteligence nám umění – a potažmo i tak důležitá událost jako diplomantská výstava – vždy nedává okamžité odpovědi a bezprostřední uspokojení. V uměleckém procesu je okamžik rozjasnění a příslibu či potěšení z vlastního díla prchavý a nepředvídatelný – jako vítr v bouři odejde stejně rychle, jako přijde, bez naší kontroly. Někdy tento pocit nastane sdílením s ostatními už v době diplomantské výstavy, jindy se ukáže v nečekané chvíli pár let po ukončení umělecké školy. Vítr je ovšem vždy připomínkou, že zde existuje konkrétní krajina, která utváří atmosférické podmínky pro jeho vznik. Díla v diplomantské výstavě se odvíjejí nejen od nápadu, ale i od možností materiální realizace, včetně těch finančních.

Kurátorským záměrem letošní výstavy je pečování o umělecké mikroklima jako o prostor, který umožňuje vyústění dlouholeté snahy diplomujících. V určitém smyslu se letošní „počasí“ školy pozoruhodně odráží v materiálním ukotvení a v množství sochařských prací, ale také v důrazu na zvukové formy instalace. Možná i jako odpověď na snadnou dostupnost, tvorbu a automatizaci obrazů se tento absolventský ročník vyznačuje odmítnutím jednoduchého přejímání obrazů z digitálního světa. Text Denisy Michalinové Infrastruktura vykloubené skutečnosti, který vznikl specificky pro tuto publikaci, tak přemýšlí o uměleckých strategiích, jež leží za hranicemi binárního odmítnutí či bezhlavého přijetí umělé inteligence.

Svět automaticky generovaných a sdílených obrazů tak nemizí, naopak je všudypřítomný. Je ale spíše podroben účelovému rozkladu či rukodělnému zpracování, často ve formě náhody či osobní reakce na množství nabízených podnětů. Přesycení dneška se ukazuje ve vztahu k věcem, jež nás obklopují, a k jejich vlastnictví. Množství osobních předmětů, které hromadíme a které jsou často už ve chvíli nákupu odpadem, tak pro současnou generaci do určité míry určuje materiální vnímání světa. Přemýšlení o přesycení definuje také náš vztah k tělu. Obrazy všech typů těl, pornografie či sexu nikdy nebyly tak dostupné, zároveň jsme každodenně disciplinováni bouří nabídek dokonalých tělesných norem. V tomto smyslu se těla v dílech diplomatstva často posunují na hranici groteskního v tradici queer a feministického umění.

V návaznosti na často opakovaná témata, která umělecká tvorba přináší, katalog obsahuje odpovědi na otázky, jež vyplynuly i z předběžných diskusí a osobních schůzek s diplomujícími. Do určité míry jsme se účelově ptali na věci téměř banální, ale o to více komplikované. Co dnes v umění či architektuře považujeme za vyčerpané nebo nudné, i když se to na umělecké scéně stále objevuje? Odpovědi, které autorsky zpracovala Elena Pecenová, se tak stávají generačním průřezem, nejistou statistikou.

Má být umění krásné a co je to vlastně v tomto kontextu ošklivost? Mění léta studia na AVU přemýšlení o těchto kategoriích? Můžeme po dvacátém století, vyčerpaném neustálými pokusy o novost, dnes rebelovat pouze opakováním? Někteří letošní diplomující přetvářejí ikony od Michaela Jordana po svatého Huberta, spirituální symboly i odkazy k dějinám umění, sbírají již použité materiály a nechávají na ně padat prach. Má ovšem smysl dělat umění, když hoří svět a dochází k automatizaci těch nejniternějších forem zkušenosti, jako je láska? Jiné diplomující vede pomyslná bouře komodit a vjemů ke zvnitřnění – navracení se k paměti, pozorování plenéru, hledání vnitřní rovnováhy a osobních forem spirituality.

Odchod z AVU je pro diplomující novou životní etapou a v tomto smyslu je příprava výstavy předzvěstí pomyslné bouře. V době vzniku textu (březen 2026) sledujeme útok na nezávislou kulturu u nás i v sousedních zemích – jaké bude počasí pro nastupující uměleckou generaci? Bouře se jako energie prolévá našimi těly do těl planetárních. Vítr, větráky, vítr v metru, větrné turbíny, Větrná hůrka… V přípravách výstavy i ve společných setkáních jsme hledali pauzy, momenty zlehčení. Jak si vyfénovat vlasy a zároveň se vyfotit na selfie do katalogu? Humor v ohledu na budoucnost ukazuje odpověď Filipa Brandejského na otázku prozatím nesplněných uměleckých ambicí:

„Jako každý z velikánů mám v plánu realizovat svůj autoportrét, nicméně zatím jsem se neodvážil udělat něco tak velkolepě děsivého a strašidelného. Možná tak ušetřím budoucí generace.“

Oko bouře dává prchavému momentu intimního prožívání umění ve školním ateliéru příslib utvoření míst pro společné sdílení. Poděkování za vytvoření tohoto prostoru náleží vedle diplomujících a jejich pedagožek a pedagogů také ostatním na AVU, kteří k Oku bouře přispěli, zejména realizačnímu týmu výstavy – Veronice Zapatové, Vítu Novákovi, Evě Ellingerové, Piotru Sikorovi a Vlastě Elmerové.

Společně doufáme, že diplomantská výstava nezůstane místem ustanoveného náhledu, ale spíše neklidným počasím, mapováním budoucího potenciálu, transformace a risku. Své místo tu má i zklamání, jež je na rozdíl od automatizace nedílnou součástí nejen umění, ale i autentických lidských vztahů. Je to místo, které je do jisté míry nezbytné – absence zklamání by znamenala jen to, že naše naděje nebyly dostatečně vysoké.