Jemné realistické kresby Adama Panáčka, zobrazující nahé muže, ženy a děti v přírodním rámci, přidávají další vrstvu k prastaré utopii o prvotním blaženém stavu lidstva, ještě nezkaženého civilizací. Mají osobní rozměr, neboť autor je aktivním naturistou a sám se zde projektuje do mužského protagonisty. Vedle obecného ladění série je to další rys, který jeho práce spojuje s grafikami Maxe Švabinského, zejména s cyklem Rajská sonáta. Ale najdeme zde i další odkazy na dějiny umění: například jedna ze tří velkých kreseb je současnou redakcí tradičního ikonografického motivu nymfy unášené Satyrem, který se objevuje jak v barokních obrazech, tak opět ve Švabinského zpracování z 30. let 20. století.