První vzpomínku mám z období, kdy jsem měla asi 3 roky. Žila jsem se sestrou a rodiči v Praze. Za výlohou obchodu nebo divadla byla marioneta kostlivce ve fraku, která hrála na klavír. V hlavě mám jen tento obraz. Z vyprávění mých rodičů a videí, kdy jsem byla dítě, vím, že jsem se od tohoto momentu intenzivně bála marionet a smrti. Nebylo mi jasné, že loutka je znakem dramatické postavy. Propadla jsem iluzi, že je to skutečná živá bytost.

Další pro mě důležitá vzpomínka se odehrává o pár měsíců, možná let později. Seděla jsem s rodiči v kostele na mši. Je typické, že se v kostele mluví o smrti. Před oltářem je ukřižován Ježíš, na obraze za oltářem je vyobrazený některý z mučedníků. O smrti se v kostele zpívá, čte a káže, aby na ni člověk nezapomínal. Poukazuje se na pochmurné téma posledního soudu, díky Bohu i na vykoupení. Pamatuji si strach a úzkost, cítila jsem, jak na mě přicházela emocionální stísněnost. Ujišťovala jsem se u rodičů, že nikdy nezemřeme. Abych se nebála a neplakala, pochopitelně mě uklidňovali odpovědí, že nezemřu. Na druhou stranu vím, že to jako věřící mysleli vážně. Asi od té doby věřím. Strach z marionet, kostlivců a smrti mám ale pořád.

Ve své diplomové práci se věnuji zranitelnosti, prvním vzpomínkám, strachu a reakcím na různé životní zkušenosti. Tématem je hlavně odstup od strachu a úzkosti a nacházení prostoru pro terapii a naději, která vytváří víru, že vše dobře dopadne. Ráda se bojím, pokud vím, že po strachu následuje příjemný pocit úlevy. Loutky v mém souboru obrazů zobrazují děs a neklid. Něžnost a naději zastupuje postava koně, v roli nejbližšího společníka. V souboru obrazů pracuji s dvojznačností mezi strachem a odvahou, něžností a děsivostí, klidem a neklidem, zatracením a vykoupením.