Diplomová práce Příběh o slze je koncipována jako umělecký výzkum se subjektivním vhledem a analytickým přístupem. Autorka hledala obecně známý a pro většinu veřejnosti uchopitelný jev, kterým se lze dorozumívat. Na začátku si proto položila otázku „Jak chytit kapku vody?“ a v průběhu ohledávání tématu do kapky vody vtiskla emoci, její zdroj. V tu chvíli se z ní stala slza. V pestré škále lidských emocí je jen málo jevů tak všeobecně srozumitelných, používaných a univerzálních, jako jsou slzy, které překonávají jazykové bariéry, kulturní rozdíly i individuální odlišnosti. V procesu uměleckého zkoumání se autorka zaměřuje na jejich roli jakožto prostředku komunikace a sdílení. Mimo pouhé zobrazování slz jim vtiskává hmatatelnou přítomnost a proměňuje je v předměty vyjádření a kontemplace. Jak je možné porozumět a dostat se pod povrch zdrojů našich slz, tedy emocí? To je základní otázka, na kterou odpovídá Příběh o slze.

Autorka navazuje na své předešlé práce zaměřené na vnitřní krajiny, ze kterých vyvstávají intimní výtvarné výpovědi, jež zpravidla zpracovává prostřednictvím dlouhodobého ohledávání materiálů. Už od počátku studií se její tvorba pohybuje na intermediální hranici obrazu, instalace a sochy. Ty mezi sebou tvoří napětí, rezonují a komunikují. Autorka tak nabádá diváka, aby se na témata či problematiky díval z nových úhlů, perspektiv a skrze její optiku. Dychtivost po poznání podstaty věci a materiálů je niterně spjata s jejími díly. Ta jsou zasazena do osobních příběhů, všedních momentů či až vědeckých rešerší, které nám zprostředkovává svým citlivým a osobitým způsobem.