Tam kdesi v dáli tyčí se hora. Škrábe se nad širé pláně a shůry hledí v propast. Snad jen oko dosti vzdálené může snadno oklamat. Klamný a lživý může být náš zrak, když na bohy máme touhu si hrát. Však co když není možné horu zdolat. Když nuceni jsme ve své malosti a nicotnosti obrátit svůj pohled vzhůru k nebi. A zřít pouze nezdolnou, zubem času potrhanou stěnu. Hradbu mezi rájem a naší nehostinnou domovinou. Tou propastí, z níž úniku žádného není. Snad ta úzkost a snaha přežít i kamenem proškrábala by si cestu ven. Drásavé a pevné činí Martin tahy.

Martin Mrkva