Lomy, jeskyně, štoly, díry, dutiny, trhliny v povrchu zobrazují chybění, přítomnost něčeho jiného. Absence je závislá na přítomnosti okolí, které ji formuje. Když vidíme lom, tak se nutně nesoustředíme na to, že tam něco není, byť je to evidentní. Lom je odkrojenou krajinou, odkrytým nitrem, propastí. Je matricí prázdna.

Ondřej Klavík ve své práci zobrazuje odhmotnění hmot: těžbu, kopání, odebírání, přemisťování. Za hmotu považuje nejen materiál, ale i myšlenku, informaci, která se náhle ocitá stranou, aby umožnila odhalit něco, co je podprahové, pod povrchem. Náměty se potkávají s mytologií, re/konstrukcí zaniklých míst, objektů, kultur. Nacházíme se někde mezi čitelným a abstraktním, reálným a fiktivním. Obsah místy uniká a mizí, musíme ho rozklíčovat, dešifrovat. S každým dalším pohledem se obraz proměňuje, mizí měřítko, odkrývá se jiné. Mimo původní námět se vyjevuje ještě něco zcela jiného, unikajícího své identifikaci, něco odvráceného.